Lipina v Chorvatsku - Den druhý

Probuzení do druhého dne bylo nejspíše ve všech domácnostech stejné. S velkou nelibostí otevřít v pozdních ranních hodinách oči, došoupat se do koupelny, udělat ze sebe člověka a civilizovaně přijít ke snídani. Naladit se na příjem chorvatských vln, oživit slovníček... U snídaně jsme pružně navázali na nedokončené téma z předchozího dne a stejně tak na nedopitou láhev domácí rakije. Po kratičké degustaci česko-chorvatských vzorků jsme dostali prostor i v klidu posnídat. Káva, obložené talíře, jogurty a snad všechno, co v ledničce bylo, se naráz ocitlo na stole. Protože jsme věděli, že nás čeká další náročný den, nacpali jsme do břicha více než je zdrávo a vyrazili ke kostelu.

Sraz měl být na mši, respektive po mši na koncert Harmonie. Vzhledem k laxnímu vnímání času našich domácích, přijeli jsme téměř po koncertě. Celý soubor stál ve dveřích a tlačil se dovnitř jako na půlnoční mši. Desítky místních totiž zaplnily celý kostel a i ve stoje si užívaly sborového zpěvu. Ten si vysloužil potlesk ve stoje. Posledních pár písní, které jsme s Luckou slyšely, i standing ovation jasně vypovídal o tom, jak moc se koncert podařil.

Poté byl čas se přesunout k autobusu. Čekal nás celodenní výlet Vukovar - Ilok za zábavou i vzpomínáním. Jako první jsme projížděli Vukovarem. Kdybychom měli double decker, bylo by to stylovější. Průjezd městem byl sice komentovaný, nicméně jsme téměř nic neviděli, protože jsme z autobusu ani nevystoupili. Celý výklad se vztahoval k poměrně nedávné historii - k rozpadu Jugoslávie. A protože jsme se ocitli v centru bojů (poblíž hranic se Srbskem), slyšeli jsme toho mnoho o smrti, bolesti a násilí. Pro důkaz hrůzy jsme zastavovali u těch historicky nejvýznamnějších míst. Věčně pozitivní výprava na chvíli zvážněla, když procházela kolem rozstříleného vodojemu, jež demonstroval palebnou sílu. Jako památník stál uprostřed betonového města a jako výstražný prst zdvižený k nebi hrozil všem, kdo by se z historie nepoučili. Poté jsme projížděli kolem známé farmy Ovčara. Zde se v roce 1991 děly skutečná zvěrstva. Z autobusu jsme zahlédli pomníček na místě, které bylo dříve označováno za "sběrné místo". Hrozný a cynický název ukrývající v sobě masový hrob. Stále vážní a šokovaní jsme pak vystoupili na hřbitově, kam byly převezeny ostatky. Uprostřed stál zelený monument symbolizující kříž, pod ním se na zeleném trávníku táhly řady malých bílých křížů. Jeden za každého padlého - nalezeného. Vzdali jsme čest památce. Lépe jsme teď chápali, co se nejspíše může odehrávat v myslích zdejších lidí...

Naše další ujeté kilometry končily na příjemnějším místě. Na břehu Dunaje, kde stálo malé vinařství. Nové, ještě neomítlé, s masivními dveřmi a krásnou řezbou. Vinařství, kde jsme měli také poobědvat a kde bylo prostřeno jako na svatbu. Prošli jsme si výrobním procesem kolem nerezových tanků až k místnosti s dubovými sudy. Prostory to byly vskutku maličké, ale o to více vzorků jsme mohli alespoň ochutnat. Graševina (česky Ryzlink vlašský) je zde asi nejběžnější víno, které se tu pije vskutku ve velkém. Zásadně však jenom s vodou. Naštěstí tady nám dali Graševinu neředěnou. Mimo to však i Chardonnay nebo Cabernet Sauvignon barique. A protože jsme měli z čeho vybírat, nakoupili jsme suvenýry (samozřejmě že víno) a po obědě jeli dál... Překvapivě nás autobus odvezl do dalšího vinařství. Zde už nás čekal pouze jediný vzorek. A protože je Ilok vyhlášen odrůdou Traminec, byl to vzorek právě tohoto vína. Sklepy byly rozsáhlé a prohlídka vcelku dlouhá. Průvodkyně nás zahrnula do tajů sklepa, jako že víno z těchto sklepů se pilo na svatbě princátek Kate a Williama, nebo že se zde po renovaci musela lepit umělá plíseň... Což byly samozřejmě naprosto zásadní informace pro senzorické hodnocení vína. 

Ale dost bylo výletování! Zpátky do města.

Ve městě se konaly velké slavnosti a my jsme mohli vidět závody na koních bez sedla a fandit našim klukům, kteří se zúčastnili závodu na loďkách. Zdálo se, že ti taky závodili bez sedla, protože se jim nedařilo loďku zkrotit. Sice nedojeli do cíle jako první, ale po mnoha srážkách a atacích soupeřů jsme byli šťastní, že VŮBEC přijeli. Chvílemi se zdálo, to když narazili do břehu, že vysednou a dojdou do cíle pěšky. Čest Čechů však zachránili. Uznání si pak kluci vysloužili tím, že se nebáli skočit do vody. Nebo alespoň Kuba. Byť bylo chladno a voda byla zelená, neváhal a po hlavě zajel pod hladinu a přeplaval řeku. Za odměnu si jej zavolali na rozhovor do místní televize.

Po večeři jsme měli chvíli na vzájemnou výuku tanců. Šokačka kolo, typické pro oblast Šokadie, střídaly moravské písničky. Světe div se, lidová podobá písničky "Podnašima okny teče vodička" existuje také v Chorvatštině. A protože refrén zní téměř stejně, mohli jsme notovat společně. Na chvíli jsme přeběhli na koncert Crvene Jabuko, světově (nebo alespoň evropsky) známé pop-rockové kapely. Na závěr noci jsme se pak věnovali výuce tanců jako jsou karičky a skočné. To proto, aby až v srpnu přijedou Chorvati k nám, věděli co je čeká.

V pondělí ráno pak přišlo dlouhé loučení, společné focení a odjezd. Cesta domů byla kriická a téměř nekonečná. Všichni toho měli skutečně plné bačkory. Naši nejbližší už netrpělivě čekali před radnicí a těšili se z našeho příjezdu. My jsme pak, spíše než vystoupili, vypadli z autobusu přímo do jejich náručí.

Ale výlet to byl krásný. Za sebe můžu říct, že už se moc těším až naši přátelé přijedou k nám!

Fotky z výletu najdete tu: http://fslipina-vracov.rajce.idnes.cz

Kristýna T.